Kočár do Vídně

(Report z cesty na RPTQ Vídeň)

Varování:
Pokud se chcete něco dozvědět o tom, jak se hrál na vídeňském RPTQ Magic, můžete přestat číst a radši si něco najít na webu, informací tam bude určitě víc než dost.  Tohle je osobní příběh o cestě tam a zpátky bez jakékoli pointy. Píšu ho jako důkaz toho, že jsem se skutečně zúčastnil, protože kdybych nejel, zpřeláme mi kadaňská Cosa Nostra obě nohy.

Vítězství na chomutovském PPTQ pro mě bylo stejným překvapením jako pro ostatní. Měl jsem samozřejmě radost, ale vůbec jsem netušil, co bude následovat.
Když jsem se organizátorů ptal, kam jsem se vlastně kvalifikoval, zjistil jsem, že se to vlastně ještě neví, ale že to nejspíš bude stejně až někdy po prázdninách, tak to nemusím řešit.

Tak jsem to neřešil a vydržel jsem to úspěšně neřešit 8 týdnů.

Pak jsem začal hledat nějaké doplňující informace a zjistil jsem, že se RPTQ koná už za týden. Vídeň, Lodž, Malmö… stačí si vybrat. Sealed deck, takže není nutné nikde shánět žádný balíček – stačí se jen pokud možno taktně vykroutit z rodinné oslavy, sednout do auta a vyrazit.

Vyjel jsem v pátek navečer, přespal v Praze u kamaráda a ráno vstal v pět.

V půl šesté přede mnou zastavila stříbrná dodávka se znakem Golgari na kapotě.
Byl to David Růžička, který vyrážel před čtvrtou hodinou z Jablonce a cestou nabíral další šťastlivce, kteří se kvalifikovali. V autě už seděli Martin Hrycej a Dan Prošek. Cestou se čile debatovalo o tom, kdo měl v posledních třech letech jaké úspěchy na GP a PTQ turnajích, takže jsem si mohl v klidu zdřímnout.

Po desáté hodině jsme dorazili do Vídně.

Vypadá úplně jako Praha, jen je tam míň českých nápisů.

Odbila jedenáctá, pořadatelé rozdali boostery, začalo se rozbalovat. Krásná černá barva a k tomu Ojutai. Tak jsem to hezky sepsal a odevzdal.

Na oplátku jsem dostal Collected Company, která se v sealed decku moc hrát nedá, a to bylo všechno. Dohromady asi 10 hratelných karet roztroušených po 4 barvách. Chvilku jsem smutně koukal do stolu a dumal, co se z toho dá postavit. Nic.
Moje první (a patrně poslední) RPTQ pro skončilo dřív, než začalo.

Tak jsem sesypal dohromady černou a zelenou a doufal v zázrak. Třeba někoho umíchám, ne?

První kolo:
Panagiotis Papadopoulos – ani jsem se nerozkoukal a měl jsem to za sebou 0:2, vlastně ani nevím, co měl za barvy.

Druhé kolo:

Miki Milevski – rozjezd ušel, 1:0 jsem uhrál, ale na víc balíček neměl a skončilo to 1:2

Třetí kolo:

Simon Görtzen – balíček se poprvé rozhodl ukázat, co v něm je, a projel protivníka, dřív než se stačil rozkoukat. Nevěřil jsem vlastním očím. Že by se štěstí obracelo? Oponent má koneckonců taky dvě prohry, tak má třeba ještě horší deck než já… nebo taky ne. Ugin? Ojutai? Arashin a k ní pár Warriorů? 1:2

Čtvrté kolo:

Karel Ouzký – než stihl Karel dropnout, zjistil, že nás rozlosovali proti sobě, tak jsme si dali přátelák. Připsal jsem si první vítězství, shodou okolností taky proti černo-zelené.  Situaci mi trochu komplikovali dva černí regenti, ale jelikož už o nic nešlo, přišly oba zelené removaly a ustál jsem to.

Páté kolo:

Kostyantyn Gorokhovskyy – červeno-černý deck, další regent a jedno ošklivé překvapení.
První hru jsem projel. Ve druhé se mi dařilo líp, dostal jsem na stůl čtyři malé potvory a oponent jen Kolaghan Forerunners. V tu chvíli přichází Mob Rule, všichni mě opouštějí a obracejí se proti mně. Zdá se, že je po všem, ale jako zázrakem mi zbyl jeden život. Ve svém kole si přes exploit přidám dva životy a o kolo později vítězím. Hra se obrátila a vyhrávám 2:1.

Šesté kolo:

Konstantinos Skiftas – první hru jsem prohrál, ale ve druhé se mi vede líp a když přijde Tomáš Vaněk, že konečně dropnul další Pražák a můžeme jet, velkopansky si pohrávám s myšlenkou, že až srovnám na 1:1, položím to a nechám soupeře vyhrát 2:1. Soupeř mi ovšem bere vítr z plachet, otáčí hru a vyhrává 2:0. Jsem z toho tak zmatený, že když zapisuji výsledek, omylem dropnu jeho místo sebe. Naštěstí to bere s humorem.

Moje utrpení skončilo a na cestu zpět vyrážím úplně jiným autem, než jsem přijel.

V Humpolci přesedám do třetího auta a v Praze konečně do svého.

V jedenáct jsem doma, ale posledních pár kilometrů za volantem skoro spím.

David, který zůstal ve Vídni až do konce, dorazil domů kolem čtvrté hodiny ranní.

Než jdu spát, kochám se pohledem na foilovou Lilianu a slibuju si, že příště už se nikam kodrcat nebudu. Jsem zvědavý, jak dlouho mi to přesvědčení vydrží.